HUDEBNÍ TIP: Nick Cave – Carnage

Na konci února vydal známý australský hudebník Nick Cave nové album. Nese název Carnage. Spolupracoval na něm se svým přítelem multiinstrumentalistou Warrenem Elisem. Stručně si (pro ty, kteří Cavea neznají) představíme jeho osobnost, život a hudební minulost. Poté se podíváme na nové album, které reflektuje poslední rok života v současné krizové situaci. Najdeme na něm ponuré a apokalyptické texty, ovšem se zábleskem naděje a s vyhlídkou na lepší časy.

Punkáč s dětskou tváří

Narodil se v roce 1957. První kapelu založil na střední škole. Hudebně začal prorážet na konci sedmdesátých let, v počátcích jako člen kapely Boys Next Door, později přejmenované na The Birthday Party, se kterou se přesunul do Evropy. Konkrétně do Berlína a později se kvůli drogovým excesům uchýlil do Londýna. Koncem roku 1983 vznikla skupina Nick Cave And The Bad Seeds. Cave s Bad Seeds vystupuje do současnosti a je po odchodu Micka Harveyho jediným členem, který setrvává v kapele od jejího založení.

Jeho tvorba je od počátku charakteristická výskytem temných témat a emocionální naléhavostí. V jeho textech není nouze o násilí a utrpení ani o často se vyskytující motivy spojené se smrtí. Jedna z nejslavnějších desek – Murder Ballads z roku 1996 (na které nalezneme zřejmě jeho nejslavnější píseň, duet s Kylie Minoque, Where The Wilde Roses Grow) – se celá zabývá tématem vraždy a smrti. Na druhé straně mají v Caveových písních místo i láska, víra a jistá dávka naděje. Inspirace v romantismu devatenáctého století, biblických tématech či Leonardu Cohenovi nebo Bobu Dylanovi je v Caveově tvorbě silně patrná. Stejně jako názvuk blues, ze kterého Caveova hudba vychází. Cave se – právě s Warrenem Elisem – věnuje i komponování hudby k filmům. V několika filmech si dokonce zahrál.

Caveova tvorba se ovšem neomezuje jen na hudbu. Během let napsal i několik knih. Jeho první a zároveň nejslavnější román nese jméno A uzřela oslice anděla, někdy se o něm s nadsázkou mluví jako o nejdepresivnějším románu 20. století, vyšel v roce 1989 a jde o temný příběh na pomezí snu, halucinací a šílenství, plný biblických metafor a citátů (jeden se ostatně vyskytuje již v názvu) a těžko uvěřitelné krutosti ve světě, kde nepřestává pršet. Je psán chaoticky, netradičním vyprávěním, střídá roviny vypravěče, výborně pracuje s expresivním a hovorovým jazykem, rovněž tak i s dynamikou vyprávění.

Carnage

Žijeme v době, kdy moc nemá cenu plánovat. Sám Cave minulý rok nejdříve odložil a pak zrušil turné k předchozí studiovce Ghosteen (měl koncertovat i v Praze). Pro jeho veřejná vystupování je typická přemíra energie a propojení s fanoušky, fyzické kontakty, tahání lidí na pódium i procházení mezi nimi a zpěv přímo z nadšeného davu. Takže Carnage působí jako velký konstrast, který pandemie třiašedesátiletému muzikantovi přinesla.

To vše vyústilo v osm písní se stopáží 40 minut. V nich Cave hledá, kam se vydat, obrací se k víře, ke svému vnitřnímu světu. Mnohem více řeší to, co se děje uvnitř člověka, a když se nejde setkávat fyzicky a volně cestovat, navazuje kontakty nebo cesty snové a duchovní. Přemýšlí, jak se s dnešní situací vyrovnat, a uprostřed osamění a izolace hledá naději a sám sebe. Nemá to ostatně vůbec jednoduché – s ještě výraznějšími pocity odloučení, způsobenými ztrátou patnáctiletého syna se pral už na předchozích dvou deskách The Bad Seeds. Ale není to jen divný svět pandemie. Je to i divný svět násilí a agrese, na který hudebník reaguje v songu „White Elephant“, kde se dotýká i loňských protestů Black Lives Matter. Tato píseň je středobodem celého alba.

Co tě nezabije, to tě zešílí

,,Střelím tě do ksichtu. Jen tak, pro zábavu,“ bručí Cave v šestiminutové písni White Elephant. Píseň začíná deklamováním, ke kterému se rychle přídá rychlý elektronický beat, poté se odněkud vynoří syntezátory a v půlce se skladba promění ve mši se sborem a jemným orchestrem.

Osobně mi nové Cavevo album připomíná ‘konceptuální’ album Hořící holubi od Psích vojáků z roku 1997. Jednak použitím syntezátoru a jednak podivnými a ponurými až apokalyptickými vizemi v textech.

Vůbec se Cave textově navrací tak trochu ke svým hudebním kořenům, k naturalistické a brutálně expresivní poetice, která se hemží strachem, agresí a násilím. To evokuje už sám název – Krveprolití. Přesto Carnage není zásadním obratem. Spíš ohledáváním prostoru, po kterém se Cave rozhodne, kudy jít dál. Posledními slovy alba parafrázuje Friedricha Nietzscheho: ,,Co tě nezabije, to tě zešílí.“ Myslím, že v současné době se s ním shodneme asi všichni.

Pokud jste neznali Nicka Cavea, určitě se vydejte do světa jeho textů, vyjdete z něho sice s mírnou depresí, ale stojí to za to. A jestli jste ho znali, dejte šanci jeho novému albu. Můžete nám do komentářů napsat, kterou píseň od něj máte nejraději.