Vše o Istanbulské úmluvě

Parlament vrabcov v stromoch zasadá, ach, to je rečírečírečí pre spadlý list a kozy slabikují věčné mé a mé.

 Precházka od Laca Novomeského je kromě básně také výstižnou ukázkou odpůrců Istanbulské úmluvy. Jedni pořád mečí o „genderové ideologii“, druzí se dohadují o nepotřebnosti úmluvu ratifikovat. Pokud není potřebná, proč naše soudy udělují podmínky za znásilnění? Proč je sexuální násilí bagetalizováno a obětem se nedostává dostatečné pomoci?

Nedokážu si představit, že bych měla dceru, která by se stala by obětí sexuálního nebo domácího násilí. Většina obětí své příběhy nesdílí a pachatele nenahlašuje, protože se bojí, že by na tom ve výsledku byly ještě hůř. Často je to bohužel pravdou. Co bych mohla jako matka dělat? Zamést to pod koberec?

 Neratifikování Istanbulské úmluvy je bohužel jasný vzkaz naší vlády, že se o oběti nezajímá. Chci spravedlivé soudy bez sekundární viktimizace, bez svádění viny na oběť.

Upozornění: nejsem politik, ani právník, ale všechny informace, s kterými pracuji, jsou ověřeny několika zdroji.

Fakta

Lékařskou pomoc v Česku kvůli domácímu násilí vyhledá 162 000 žen za rok. Ročně registrujeme 2 500 případů násilí v rodinách s dětmi. Jen tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odchází od soudu s podmíněným trestem.

 Až 2 z 5 dospělých byly obětí sexuálního obtěžování nebo násilí. Ročně je v ČR spácháno až 12 000 znásilnění, ale nahlášeno je pouze mizivé procento (5%).

V Česku také výrazně chybí pomoc obětem. Trpíme nedostatkem psychologů i specializovaných center pro oběti.

Co to je Istanbulská úmluva?

 Jedná se o úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Byla podepsána zástupci států Rady Evropy, dokončena koncem roku 2010 a podepsána zástupci států.

Úmluva staví násilí proti ženám na stejnou úroveň jako porušování lidských práv. Násilí je v úmluvě definováno konkrétními trestnými činy (např. veškeré typy domácího násilí, vynucený sňatek, potrat i sterilizace, stalking nebo mrzačení ženského genitálu). Po státu je vyžadována prevence násilí proti ženám. Žádá, aby státy proškolily své odborníky jednající s obětmi. Mají se zaměřit na pomoc obětem. Na základě úmluvy by také měly vzniknout bezplatné linky důvěry a podpůrné služby, jež budou poskytovat obětem lékařskou pomoc a psychologické či právní poradenství bez prodlení. Ačkoli úmluva cílí na muže a dívky, Rada Evropy apeluje na státy, aby stejná opatření zavedla i pro muže, děti a seniory.

Mýty

 „Úmluva chce smazat biologické rozdíly mezi muži a ženami.“  Úmluva gendery nezavádí ani neupravuje, pouze tyto pojmy vysvětluje a vymezuje. Usiluje o odstranění společenských nerovností mezi muži a ženami, biologické rozdíly nepopírá.

„Úmluva neuznává násilí na mužích. Chrání jen ženy.“ Státy by měly chránit všechny občany, ať už se jedná o muže, děti nebo seniory. Ženy však úmluva uvádí jako primární oběti domácího násilí.

„Vezmou vám děti a postačí k tomu křivé obvinění.“ K odebrání dítěte bude mít nadále pravomoc pouze soud. Úmluva souhlasí s odebráním dětí z rodin, které nesouhlasí s jejich sexuální orientací či genderem. Také usiluje o svobodu vyznání, důležitá je víra dítěte, nikoli jeho rodiny. Za špatné chování je považováno např. zakazování oblékání nebo péče o vlasy.

 „Kvůli úmluvě zmizí lidové tradice.“ Tradice, kultura nebo náboženství nemohou být používány jako ospravedlní násilných činů vůči ženám. O rušení tradic, oslav či lidových písní nejde.

 „Dojde k nárůstu falešných obvinění, proti kterým se muži nebudou moct bránit.“ Úmluva způsob dokazování domácího násilí vůbec nemění. Proti falešným obviněním se každý bude moct bránit stejně jako doposud.

 „Úmluva zpochybňuje naši migrační a azylovou politiku.“ Uznává, že migrantky a žadatelky o azyl jsou obzvlášť zranitelné vůči genderově podmíněnému násilí, a žádá státy, aby na ně nezapomínaly.

 „Budeme muset zavést manželství pro všechny.“ Tomuto tématu se úmluva vůbec nevěnuje.

„Jsou ohroženy tradiční rodiny.“ Státy nemusí měnit tradiční chápání rodiny, úmluva nic takového nevyžaduje.

Dopad Istanbulské úmluvy

 Istanbulská úmluva platí již ve více než 30 státech. Země, které úmluvu přijaly, vykazují pozitivní výsledky jako je přijetí opatření k prevenci násilí (Albánie, Srbsko), posílení kapacit azylových domů (Španělsko, Francie) či lepší finanční podpora v oblasti domácího násilí (Španělsko, Rakousko). Ve státech také roste počet nahlášených případů a zvyšuje se důvěra obětí v institucionální systém.

Stereotypy a dezinformace

 Ministr obrany, Pavel Blažek, prohlásil, že není potřeba měnit definici znásilnění, protože v Česku nyní vše funguje. Ptá se, kde je hranice mezi sváděním a tím, že se muži se ženami raději nebudou vůbec stýkat. O redefinici znásilnění, ani Istanbulskou úmluvu nestojí.

 „Ženy si sexuální násilí velmi často vymýšlejí,“ prohlásil policejní prezident. Falešných obvinění ze znásilnění je odhadem 10 %. K obětem se však musí přistupovat citlivě, i když se nepodaří případ objasnit, protože u znásilnění to bývá těžké.

 Předseda Nejvyššího soudu sdílel na semináři Základy profesní etiky soudců vtipy zlehčující sexualizované násilí a reprodukující mýty o něm.

Závěrem

Přimlouvám se za opětovné projednání přijetí Istanbulské úmluvy. Doufám, že se naše země posune v pomoci obětem, ať už prostřednictvím úmluvy, nebo ne. Myslím na všechny, kteří se stali obětmi trestného činu. Znásilnění nemusí být trauma na celý život, je ale potřeba dostatečná pomoc!