Vítám vás u dalšího okénka do naší historie. Text je věnován události, která velmi významně formovala osudy našich předků a našeho státu. Byť samozřejmě vím, že média informují společnost o tomto tématu, řekl bych dostatečně, není nad to zopakovat si klíčové body této etapy našich dějin a připomenout si její kontext.
Vývoj politiky v Československu
Po Mnichovské dohodě a odjezdu do Londýna (odkud vede exilovou vládu) se postupně Edvard Beneš snaží o větší integraci vztahů se Sovětským svazem. Jeho rozhodnutí bylo učiněno na základě předešlých událostí a zkušeností viz. dřívější článek o mnichovské dohodě, kdy nám naši spojenci (Francie a Velká Británie), bohužel nedokázali zajistit pomoc. Dalším důvodem pro zlepšování vztahů byl nepochybně společný nepřítel v podobě nacismu, proti němuž pospolu bojovali vojáci československého odboje a rudé armády (asi nejvýznamnějším příkladem spolupráce byla Karpatsko-dukelská operace v roce 1944) a následná role SSSR jakožto osvoboditele velké části Československa. Také rozpuštění třetí internacionály 15.května 1943 se v očích našich politiků, ale i západních států, jevilo jako vlídný krok a snaha Moskvy ke spolupráci s ostatními spojenci. Vřelé vztahy Sovětského svazu a naší exilové vlády vedly dokonce 12.prosince 1943 k podepsání smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci (jejími signatáři byli sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov a československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger). Původní idea Jana Masaryka o mostu mezi Východem a Západem se pomalu ale jistě rozpadá a dostáváme se do sféry vlivu SSSR. On sám se později od této myšlenky distancuje se slovy: „Po mostech se chodí, a to nám zrovna nekonvenuje.“ 5.dubna 1945 je vládou schválen Košický vládní program (podepsán již v březnu v Moskvě), který měl byl programem činnosti budoucí vlády (jeho součástí bylo hlavně znárodňování bank, pojišťoven a velké části průmyslu).
Po druhé světové válce
Po ukončení nejkrvavějšího konfliktu v dějinách (8.května 1945-konec války v Evropě), který si vyžádal okolo šedesáti milionů obětí, přichází na řadu vypořádání se s poraženými a to často dost nevybíravě. V rámci takzvaných Benešových dekretů se z našeho území muselo odsunout zhruba 3 miliony Němců, kterým je krom toho odebrán i jejich vlastní majetek, nicméně kdo by tvrdil, že prezident Beneš toto učinil z čistě vlastní iniciativy, neměl by úplnou pravdu, protože těmto odsunům nahrávala Postupimská dohoda a samozřejmě i tehdejší protiněmecké nálady ve společnosti. Taktéž se to týkalo okolo 150 tisíců příslušníků maďarské menšiny (avšak tentokrát na rozdíl od vyhnání německé menšiny, bez záštity vítězných mocností). Co se týká hranic, Československo se jejich předválečné podoby nedočkalo, neboť byla Sovětským svazem bez většího odporu zabrána Podkarpatská Rus.
Období 1946-1948
Vzhledem k tomu, že prezident Edvard Beneš zakazuje stranu agrární, ve volbách smí kandidovat tedy pouze strany tzv. Národní fronty (komunisté, národní socialisté, lidovci, sociální demokraté a demokraté), rovněž šlo vhodit do urny bílý lístek na znamení protestu proti politice Národní fronty. Volby s náskokem vyhrávají komunisté a Klement Gottwald dává dohromady jeho první vládu. Na sestavení vlády se opět podílí všechny strany Národní fronty. Volby dne 26.května 1946, které daly vzniknout této vládě se ukáží poté jako poslední demokratické po dobu více jak čtyřicet let, ale o tom později. Se zvýšeným vlivem komunistů jsme se čím dál více upínali k východu. Utopická vize některých tehdejších politiků o demokratickém Československu, které je za dobře se Stalinem, ale zároveň i západem, se postupně rozplývá. Roku 1947 je už Československo natolik pod vlivem Sovětů, že odmítá americký Marshallův plán (nebo také plán evropské obnovy byl programem, který měl ekonomicky pomoct válkou zasaženým zemím v Evropě). Plán je u nás najednou prezentován jako ohrožení národní svrchovanosti a ekonomické nezávislosti. Komunisté své silné pozice ve vládě začínají zneužívat a na začátku února 1948 ministr vnitra Václav Nosek dosazený do vlády za KSČ, odvolává z funkce osm velitelů SNB (sboru národní bezpečnosti). Za své funkční období Nosek v podstatě naruší apolitičnost SNB a armády a dlouhodobě na posty těchto organizací dosazuje lidi inklinující ke komunismu, ale toto je pro některé demokratické členy vlády poslední kapka. 13.února ministři národně socialistické, demokratické a lidové strany prosazují usnesení, které zakazuje ministru Noskovi tyto personální změny. Ministr vnitra toho, ale nedbá a odstartuje krizi. Dvanáct demokratických ministrů z již zmíněných stran na protest podává demisi ve víře, že prezident vládu rozpustí a nastanou nové volby. Naproti tomu Klement Gottwald navrhuje sestavení jeho nové vlády složené hlavně z komunistů. Prezident Beneš je pod tlakem ze všech stran. 23.února se vydává průvod 10 tisíc studentů k Pražskému hradu na podporu prezidenta. Zde je pětičlenné delegaci v čele s mladým poslancem Josefem Lesákem (za národní socialisty) slíbeno, že řešení krize proběhne v souladu s ústavou. 24.února dochází ke generální stávce, které se zúčastní zhruba 2,5 milionu, v podstatě dotlačených pracujících. 25.února Edvard Beneš demisi přijal a Klement Gottwald pronáší svůj proslov:
„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Na odpor se tehdy postavilo pět tisíc studentů, kteří opět pochodovali na Hradčany. Tentokrát ale bylo SNB a lidové milice nekompromisní. Část studentů je v Nerudově ulici zastaveno a dochází k násilí. Ve finále je tak sto studentů zadrženo a jeden student je dokonce zraněn palnou zbraní. Mnoho studentů je po protestu vyhozeno ze škol.
Den po záhadné smrti Jana Masaryka 10.března 1948 už byla druhé vládě Klementa Gottwalda vyslovena důvěra. 30.května proběhly volby do Národního shromáždění, které už jenom stvrdili výhru komunistů. Prezident Beneš odmítá podepsat novou ústavu a nedlouho na to odchází (7.června) z úřadu, ve kterém jej nenahradí nikdo jiný než Klement Gottwald a na post předsedy vlády je dosazen Antonín Zápotocký.
Tak a došli jsme až ke konci další smutné etapy našich dějin. Zamlouval se vám článek? Přiblížil vám události této doby? Napište nám do komentářů!
super 😎