rok 1989

Delší dobu jsem přemýšlel, co pro mě a vůbec celou naši generaci značí pojem svoboda. Svoboda, takové prapodivné slovo, že? Sedm písmen, čtyři souhlásky, tři samohlásky, ale co je za tím vším? K čemu jsem dospěl, ptáte se? Pak se pohodlně usaďte a vyslechněte si mne.

Samotná definice svobody je velmi individuální, každý ji jistě může hledat sám v sobě, ač je to bádání mnohdy těžké. Zásadním způsobem záleží na morálním a společenském nastavení člověka, což však nechci popisovat dopodrobna, ale obecně vzato ji můžeme charakterizovat jako možnost volby. Nějakým způsobem ji bude chápat čtenář Orwella a jinak zase komunista. Je to jeden z pojmů, které jsou dost abstraktní, ale co mileniálové? Jaký pohled na ni mají?

Asi těžko dnes najdu mladého člověka, jenž mi jasně poví, co pro něj samotného svoboda znamená, a když už se tak stane, většinou se představy těchto lidí posouvají někam do absurdna a naivity. Nicméně je čemu se divit? Abyste mou myšlenku správně pochopili, nechci používat to typické moralizování starších generací stylu: „Ti mladí si ničeho se vším všudy neváží! Svět je v troskách! To já za mých mladých let jsem chodil do rachoty a učil se 24 hodin denně!“ Samozřejmě zde hrají nemalou roli zkušenosti jako ostatně ve všem. Věk je v tomto ohledu náš hendikep. Prostě a jasně, náš náhled na svobodu nebude ani vzdáleně takový jako u našich předků, kteří v listopadu 1989 a 1939 bojovali za lepší zítřky navzdory pendrekům veřejné bezpečnosti či gestapa.

Dereme se zpátky do totality a nesvobody? To je spíše taková řečnická otázka s jednoznačnou odpovědí: Ano, zcela jistě. Proč dělám tenhle rázný a černobílý závěr? Z historie můžeme vyčíst jedno – lidé své pošetilosti opakují, znova a znova a to z prostého důvodu – Máme zatraceně krátkou paměť. Nelze to zastavit, každým dnem v demokracii, svobodě a individualismu tyto hodnoty pomalu, ale jistě ztrácí své někdejší kouzlo, ač chceme či nikoli. Je to jak koloběh vody: Voda se vypaří, aby zase jednou mohlo pršet, je to ve své podstatě začarovaný kruh. Pamatuji se na zajímavou glosu z Krylovy knihy Země Lhostejnost:

K čemu ti svoboda,
když nevíš, co s ní počít?…
Nebát se?… Neotročit?…
Svoboda…! Slovo dá
slovo – a pojednou
zbude jen prázdný pojem…

Je vše ztraceno? A proč by mělo být? Boj za naše svobody budeme svádět věky věků a rozhodně není na místě uvažování nad vyvěšením bílé vlajky. Právě oni silní jedinci, kteří v sobě dokáží potlačit despotické myšlení, hovoří s ostatními a argumentují pro svobodu, jež se nebojí porušit společenské konvence, jít proti proudu a říct, co mají na srdci a na jazyku – ano tito lidé zajišťují, že naše země je docela svobodná.

Tušíte v čem spočívá vaše osobní svoboda a má pro vás významnou hodnotu? Jak budete slavit 17.listopad a jaké pocity ve vás vyvolává toto výročí? Podělte se s námi v komentářích!

Jak všichni víme československé dějiny obsahují spoustu smutných a bolestivých momentů, proto jsem rád, že dnes můžu psát i o mnohem radostnější události naší historie. Již je to více jak třicet let, co jsme si vybojovali svobodu. Boj to rozhodně nebyl lehký, což vám dnes popíšu a vysvětlím.

Kontext a dění v zahraničí

Asi je každému jasné, že k nám známým listopadovým událostem nedošlo z ničeho nic. Je velmi podstatné si představit, že listopad roku 1989 byl výsledkem složitého procesu, který neměl kořeny pouze zde. K podobným změnám totiž docházelo napříč celým východním blokem. Na počátku všeho byla postupná demokratizace, perestrojka a glasnosť v Sovětském svazu, jež souviseli s nástupem Michaila Gorbačova do čela SSSR. Právě dění v této zemi spustilo dominový efekt a dalo ostatním socialistickým státům větší volnost v jejich politice a přístupu ke změnám ve společnosti.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je unknown-1.png.

Sled události v Československu

Jako počátek dění, který vyústil v 17. listopad, v Československu můžeme pokládat tzv. Svíčkovou demonstraci v Bratislavě na Hviezdoslavovom náměstí (25.3 1988), které se zúčastnilo zhruba dva tisíce osob. Manifestace nevyjadřovala pouze požadavek na dodržování občanských práv, ale i těch náboženských. Její organizátoři byli předem zadrženi a celá manifestace byla Veřejnou bezpečností rozehnána. 21.srpna 1988 se k 20. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pořádá na Václavském náměstí demonstrace, jíž se zúčastnily čtyři tisíce oso, z nichž významná část byla zadržena StB a VB. 28.října (výročí vzniku Československa) se opět schází na Václavském náměstí disidenti, kteří jsou obušky veřejné bezpečnosti rozehnáni. 11. prosince se na Škroupově náměstí koná jedna z mála režimem povolených demonstrací (výročí přijetí všeobecné deklarace lidských práv). Shovívavost režimu toho dne nejspíše souvisela s návštěvou francouzského prezidenta Françoise Mitterranda s nímž se dokonce den před demonstrací sešel Václav Havel, aby s ním debatoval o situaci v Československu a lidských právech. Dalším významným milníkem byl konec rušení zahraničních rozhlasů na československém území 16. prosince. Prvním pořádným signálem toho, co se bude na československém území dít, byla série demonstrací dnes známé jako Palachův týden, která se odehrávala 15. až 20. ledna 1989. Organizátoři žádali alespoň o krátkou vzpomínku na Jana Palacha, nicméně ze strany úřadů jim nebylo vyhověno, proto nezbývalo nežli vzít věci do vlastních rukou a i přes zákaz pietní akci uspořádat. Tyto poklidné pietní akce a demonstrace byly veřejnou bezpečností a lidovými milicemi násilně potlačeny a bylo zde zadrženo okolo 1400 účastníků (zatčen byl i Václav Havel).

Předpoklad, že se veřejnost dále nebude pokoušet o protesty proti režimu, byl mylný. Naopak společnost ihned na násilnosti reagovala. 29.června je zveřejněna petice Několik vět, jež odsuzuje vládní kroky při těchto událostech a obecně se dá říct, že vyzývá k celkové demokratizaci státu. Do konce podzimu 1989 sesbírala okolo čtyřiceti tisíc podpisů. Tento projekt je přisuzován Chartě 77 (občanská iniciativa, jež poukazovala na nedodržování lidských práv v tehdejším Československu). Mezi významné signatáře patřili např. Václav Havel a Alexandr Vondra (jeden ze spoluzakladatelů občanského fóra a pozdější senátor za Litoměřicko). 21. července přední osobnosti českého protirežimního proudu (např. Václav Havel, Alexandr Dubček, kardinál Tomášek a další) přivítali na našem území zástupce polské solidarity (polské občanské hnutí, které se výrazně podílelo na pádu tamního režimu). Tato návštěva byla podporou pro celou Československou společnost, neboť právě Polsko nastoupilo na cestu demokratizace a liberalizace dříve nežli my (narážím hlavně na fakt, že první svobodné volby se v Polsku pořádali již 4. června, ty samozřejmě skončili jasným vítězstvím opozice) a bylo jistým úkazem toho, že snažení našich disidentů není zbytečné. 12. srpna Rudé právo odmítá dialog s občanskými iniciativami, k němuž vyzval Jiří Dienstbier (rovněž známá osobnost OF), o kterých píše jako o protistátních a ilegálních strukturách. 21. srpna se koná na Václavském náměstí demonstrace, již opět rozežene veřejná bezpečnost. Jinak tomu nebude ani při výročí úmrtí svatého Václava 28. září. 12. listopadu 1989 dochází ve Vatikánu za přítomnosti papeže Jana Pavla II. a našeho kardinála Františka Tomáška ke svatořečení sv. Anežky České, jež je odvysíláno dokonce v televizi. To bylo nepochybně dalším silným signálem toho, že komunistické vedení pomalu ztrácí kontrolu nejen nad médii, ale i nad společností. 17. listopad 1989 organizují nejrůznější studentské a protirežimní iniciativy v Praze manifestaci (zajímavé je, že do akce se částečně zapojuje i socialistický svaz mládeže), jež se zapíše do dějin jako velmi zásadní datum. Z původně pietního pochodu za Jana Opletala se stala asi nejvíce obecně známá událost roku 1989. Násilnostmi, které působila na studentech VB a StB na Národní třídě podnítili lidi ještě k většímu odporu. 20. listopadu dochází ke stávce vysokých škol a demonstraci kde se sejde 150 tisíc lidí, kteří protestují proti postupu bezpečnostních složek vůči studentům. Situace je opravdu napjatá a už teď je zřejmé, že režim dojde svého konce. Člen ústředního výboru KSČ Jan Fojtík sám tyto události údajně okomentoval slovy: „Tak to je konec! To už žádnou naší kontrademonstrací nepřebijem.” 21. listopadu již dochází k dialogu mezi premiérem federální vlády Ladislavem Adamcem a OF (v čele s Václavem Havlem). 24. listopadu Miloš Jakeš (dnes známý zejména díky svému slavnému projevu na Červeném Hrádku) rezignuje na post generálního tajemníka komunistické strany. Na podporu Občanského fóra se na Letenské pláni konaly dne 25. a 26. listopadu doposud největší manifestace v československých dějinách (první den se zúčastnilo okolo 800 tisíc lidí a v druhý den půl milionu). 3. prosince sestavuje Ladislav Adamec, jak pár dní předtím avizoval, novou vládu. Nicméně složení bylo pro OF neakceptovatelné, neboť tato vláda se skládala z drtivé většiny z členů KSČ. Vláda den poté vyhlásila demisi. Pořád se ale zdálo, že komunisté situaci dostatečně nepochopili. 7. prosince je sestavením vlády pověřen Marián Čalfa. 8. prosince prezident Husák vyhlašuje amnestii politických vězňů. 10. prosince už Gustav Husák jmenuje Čalfovu novou vládu, kterou poprvé od roku 1948 netvoří většina komunistů a poté abdikuje. 29. prosince je Federálním shromážděním stanoven prezidentem Václav Havel. Čímž je u nás nastolena cesta ke změně stavů. O necelý rok později (8. – 9. června 1990) se pořádají demokratické volby do Federálního shromáždění, které s velkým náskokem vyhrává Občanské fórum (výsledek 36%).