ROZHOVOR: Kdo prodává v bufetu

Mekka hladových a žíznivých. Chodíte kolem, chodíte dovnitř a ven… jdete tam kdykoliv, když něco potřebujete. O čem je řeč? Přece o našem bufetu. Nemusíte být zrovna jeho pravidelným návštěvníkem, ale zaručeně jste ho alespoň jednou navštívili. Bufet je taková naše záchrana, najdete v něm totiž všecko, co potřebujete k úspěšnému přežití… od propisek a dámskejch tampónů až po minerálky nebo pečivo. Ale napadlo vás někdy, kdo je ten chlápek, co tam prodává? Jak se k tomu asi dostal? Jak dlouho se tim živí? Nikdy jste nad tím nepřemýšleli a říkáte si: Ne, koho by to, proboha, zajímalo? Nás ano. A vás teď určitě taky. Přinášíme vám rozhovor, ve kterém zjistíte, kdo vám vlastně prodává vaše milovaný kuřecí bagety.

Další ze slíbených retro rozhovorů. Byl červen 2019 a já jsem, společeně s Fandou Šudřichem, měl připravený první vydaní našeho školního časopisu. Tušim, že jsme pro něj vybrali jméno PP – což je zkratka pro Pedagogické právo (ach, jak originální… zlatej List). Měli jsme svolení od ředitelky a chystali jsme se do tiskárny. Jenže pořád tomu něco chybělo… něco zvláštního, jedinečnýho a možná i divnýho. Co ale takhle narychlo? Rozhovor? No dobře, s kým? Opírali jsme se o zeď naproti bufetu. Ta myšlenka udeřila jak blesk. ,,Jó, to je vono!“ zařechtali jsme se. Šli jsme dovnitř. On nám, za neustálýho markování a počítání peněz, protože měl narváno, odpovídal na naše improvizovaný dotazy. Zjistěte, kdo je vlastně ten bufeťák (nepřál si být jmenovanej, tak mu říkejme alespoň takhle). Chtěli jsme vám trochu příblížit život někoho jinýho než učitele… vždyť o těch, vy drbny, víte všecko. O čem jsme si povídali?

Jak dlouho tady pracujete?

Já osobně druhym rokem, předtím jsem tu měl paní prodavačku.

A jak jste se k tomu dostal?

Tak já jsem začínal s večerkou, to už pak ale nešlo. Teď mám jednu kantýnu tady, jednu na gymnáziu, další ve věznici… dá se říct, že sedím na více místech.

Takže vy máte více poboček?

Jo, přesně tak (směje se).

Dá se to stíhat?

Jako, vidíte (smích)… je to těžký.

A báví vás takhle pracovat?

Víceméně jo, člověk je svým pánem, mně to takhle vyhovuje.

Máte nějakou zajímavou historku z práce? Z večerky třeba?

Těch mám. Někdy mě udivovalo, jaký jsou ty lidi blbci. Jediný, co je zajímalo, bylo, když jsem na něco napsal slevu… ale vůbec u toho nákupu nepřemýšleli. Celý máslo stálo asi 32 korun a poloviční asi 25. A mně už to poloviční začalo procházet, tak jsem ho zlevnil na 18. Přišla paní, koupila si dvě poloviční a říká: Tyjo, vy máte máslo ve slevě, to je výborný. Když odešla, tak kamarád, kterýho jsem tam měl na výpomoc říká: Proč si koupila dvě poloviční másla, který jí zítra projdou, když mohla mít celý, který projde až za dlouho, ještě o 4 koruny levněji? Takže asi tak.

Jak dlouho takhle podnikáte?

Hele, asi od roku 2002.

A co jste studoval?

Já mám gympl. Pak jsme měl takový umělecký období, nojo, ale tam mi to nevyšlo. Nakonec jsem se uchytil takhle. Od tý doby tak ňák přežívám (smích).

Budete tady dál, nebo si bálíte kufry?

To je votázka. Někdy mě to unavuje, je to taky práce s lidma, ta je vždycky náročná. Teď v tom červnu už melu z posledního. Má to svý stinný stránky – máte různý vyhlášky, třeba pamlskový a tak. Takže otázkou je, jestli mi vydržej nervy (směje se).

Tak dneska bufeťák. Koho zpovídáme příště? Kuchařku, knihovnici, uklízečku nebo snad školníka. Možná vrátnici? Ne, tu ne, ta plive oheň jak drak. Dejte nám vědět, s kým byste chtěli, abychom po prázdninách natočili rozhovor!