Nejprve naděje, pak zmar aneb Rok 1968

Občas si říkám, že spousta lidí bere svobodu, demokracii a obecně současný politický stav za samozřejmost a nedokáže je dostatečně ocenit. Přitom jsme se vždycky neměli tak, jako se máme dnes. V dnešním článku jsem vzpomněl na ty časy, v nichž se takové hodnoty za samozřejmost rozhodně nepovažovaly a v nichž se za ně marně bojovalo.

Pražské jaro

Takzvané Pražské jaro bylo velmi krátkým obdobím liberalizace tehdejšího socialistického režimu v Československu. Celkově dali Pražskému jaru průchod dlouhodobé nálady ve společnosti a nespokojenost občanů, která se projevovala již od počátku tohoto režimu. Lidé byli nespokojeni s mnoha společenskými jevy: s cenzurou, s vykonstruovanými procesy, s zhoršující se životní úrovní ve státě, zkrátka s potlačováním svobod a práv. Také skutečnost, že se snahy některých slovenských členů KSČ na federalizaci Československa dočkaly negativní odpovědi od prezidenta Antonína Novotného, že jde o návrhy stoupenců buržoazních nacionalistů, nepřispěla k stabilizaci stavu v politice. Postupně se i v řadách vysokých funkcionářů komunistické strany Československa tvoří silná opozice vůči politice konzervativních komunistů. Na zasedání ústředního výboru KSČ 3.-5.ledna 1968 je výše

zmíněný Antonín Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a později odstupuje i z postu prezidenta (21.3 1968). Tímto zasedáním začíná tzv. polednový vývoj. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ je dosazen Alexander Dubček, do prezidentského úřadu je vybrán Ludvík Svoboda (bývalý brigádní generál, jenž se velmi významně účastnil v bojích na východní frontě), do premiérského křesla pak v dubnu Oldřich Černík a v čele Národního shromáždění ČSSR stojí Josef Smrkovský. Právě tyto čtyři osobnosti se stanou symboly Pražského jara. 5.dubna je rovněž přijato usnesení o vypracování tzv. Akčního programu (tím se odstartují mnohé reformy). Postupně je zrušena cenzura, od centrálně řízené ekonomiky se přechází částečně na tržní hospodářství, je garantováno právo na shromažďování. Také lze nově vycestovat do zahraničí atd. 29.března 1968 je obnovena činnost skautů a dokonce 31.března 1968 vzniká Klub bývalých politických vězňů, jenž čítá 80 tisíc členů! Pro všechny tyto a další změny se polednová politická reprezentace těšila enormní popularitě, nicméně našlo se i několik skalních komunistů, kteří s těmito progresivními návrhy nesouhlasili. Bohužel tento stav se neudrží příliš dlouho…

Zničení vize socialismu s lidskou tváří

Bylo přirozené, že zdejší dění neuniklo ani našim „spojencům“, kterým to samozřejmě nevyhovovalo. Zájmy těchto našich „bratrů“ navíc vřele podporovali některé osoby. Na konci ledna se Alexandr Dubček rozhoduje navštívit Sovětský svaz a zde ujišťuje Sověty, že politika ČSSR nebude namířena proti nim. Když se 4. března 1968 u nás ruší cenzura, v SSSR to vzbudí vlnu nevole, A. Dubček opět musí (tentokrát telefonicky) vysvětlovat, že situace je v pořádku a vše je pod kontrolou. 27.června se v mnoha denících a novinách objevuje provolání Dva tisíce slov, jež vyzývá k dalším reformám v politice a zároveň otevřeně kritizuje některé kroky KSČ po nastoupení k moci. Pod tímto manifestem je podepsána spousta známých osobností (např. Jan Werich, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Seifert, Věra Čáslavská, manželé Zátopkovy atd.), ale i ostatní občané republiky, a celková cifra tak činí ohromných 150 tisíc podpisů. To ovšem nepotěší ani reformní politiky komunistické strany, neboť dobře vědí, že bude tento dokument pochopen v Moskvě jako hlas pro kontrarevoluci. Ve Varšavě se 14. a 15. července koná schůze zástupců pěti států Varšavské smlouvy (budoucích okupantů), bez přítomnosti Čechoslováků, kde státy kritizují vývoj v ČSSR. Devadesát devět zaměstnanců automobilky Praga sepisuje dopis, ve kterém vyjadřují znepokojení nad zdejšími událostmi, ten se dostává 23. července do Moskvy. Sověti jej využijí pro svou propagandu a psaní se objevuje 30. července na titulní straně deníku Pravda. Významným náznakem toho co se bude nevyhnutelně dít bylo vojenské cvičení nazvané Šumava, které začalo již 20. června, avšak vojáci Varšavské smlouvy zde pobývali ještě po jeho ukončení až do 3.srpna. Historici dnes naznačují, že šlo o přípravu na budoucí intervence. Na přelomu července a srpna (29.7-1.8) se v Čierné na Tisou pořádají jednání mezi naší stranou a stranou sovětskou. Tady nás zastupují Alexandr Dubček, L. Svoboda a další, kteří hájí reformační procesy a slibují, že bude Československo bojovat s protisocialistickými tendencemi ve společnosti, nicméně také zde dochází k tomu, že je Leonidu Brežněvovi předán tzv. zvací dopis, pod kterým jsou podepsáni příslušníci konzervativní části KSČ (Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Drahomír Kolder). V Bratislavě se scházejí 3. srpna zástupci států Varšavské smlouvy a zde podepisují Bratislavskou deklaraci, ve které vyjadřují loajalitu myšlence komunismu a zavazují se bojovat proti antisocialistickým tendencím. Tak zvaná Varšavská pětka na schůzi v Moskvě 18.srpna rozhoduje o vojenské intervenci Československa. V noci z 20. na 21.srpna překračují vojska Varšavské smlouvy (mimo Rumunsko a Albánii, které se odmítali účastnit) naše hranice. Vedení KSČ se proti tomu postaví a učiní prohlášení, jež odsuzuje tuto okupaci. Napříč republikou se konají protesty, jenže ty už nic nezvrátí.

Následující události a závěr

Ve večerních hodinách 21. srpna byli do Sovětského svazu odvezeni Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, František Kriegel a další funkcionáři. Prezident Svoboda poté odletí do Moskvy, kde chce jednat o propuštění internovaných politiků. 27. srpna drtivá většina z politiků podepisuje Moskevský protokol, který v podstatě legitimizuje okupaci a dává průchod tzv. procesu normalizace (jediný kdo nátlaku odolá je František Kriegel). Všichni Čechoslováci jsou zklamaní. Po těchto událostech do roku 1989 z našeho území dobrovolně či nedobrovolně emigruje zhruba 250 tisíc obyvatel (např. v rámci tzv. akce Asanace). Mezi nimi i spousta slavných osobností např. Karel Kryl, Miloš Forman, Milan Kundera a další. Své životy v protestu hrdinsky ukončili Jan Palach (20 let), Jan Zajíc (18 let) a Evžen Plocek (39 let). Po pražském jaru přichází období normalizace a lidé přichází o naději na demokratizaci, kterou zahnaly tanky a zbraně.

Tak a jsme u konce. Líbil se vám článek? Přinesl vám nějaké nové informace? A co si vůbec o celé události myslíte? Napište nám do komentářů!